Hlavní zásady výchovy a výcviku
Labrador je velice chytrý, chápavý a učenlivý. Jakoukoliv společnou aktivitu přivítá s obrovským nadšením. Avšak myslet si, že vše zvládne bez výcviku, je nesmysl. Přeci jen je to v dospělosti dost silné zvíře a představa, jak za takovým nevycválaným psiskem vlajete na vodítku a on udává směr Vaší cesty, není moc příjemná. Každý, i ten nejmenší pes, potřebuje alespoň základní výchovu. I z tak malých pejsků, jakými jsou třeba jorkšíři, mohou místo milých společníků vyrůst nepříjemní tyrani, pokud rostou jako dříví v lese a výchově není věnována žádná pozornost.
S výchovou a následným výcvikem je dobré začít hned odmala. Názory jako „nechám mu mládí, na výcvik je času dost“, nejsou správné, protože za tu dobu získá spoustu špatných návyků, které se pak těžko napravují.
Ať už se chcete výcviku věnovat aktivně, nebo jste si přivezli pouze domácího mazlíčka a společníka, základní poslušnost musí zvládat všichni. Je důležité, aby vše probíhalo nenuceně a jednotlivé úkony si štěně spojilo s něčím příjemným. Pokud jsme přeci jen nuceni pejska trestat, musí tento (přiměřený!) trest následovat ihned po provinění. Takové rady jako vymáchat mu čenich v loužičce, kterou jsme v bytě někde předtím našli, jsou nesmyslné a štěně nepochopí, zač ho trestáme. Reaguje pouze na náš rozzlobený hlas.
Po příchodu domů musíme štěňátko nejprve zvykat na jméno a následně postupně přidávat jednotlivé cviky. Povely by měly být co nejkratší a každý cvik musí mít svůj povel (např. sedni, lehni, k noze, zůstaň, aport…). Další cvik přidáváme, až když už má dostatečně zvládnutý ten předešlý. Je nezbytné, aby se všichni členové rodiny domluvili na jednom povelu, který budou k danému cviku používat.Samozřejmě by pejsek měl mít jednoho „hlavního“ pána, který ho bude cvičit. Velice důležitá je také důslednost! Pokud nechceme, aby například pejsek žebral, nesmíme mu od stolu nic dávat (co nepozná, nedělá). Stejné je to třeba i se spaním v posteli. Stačí se však jednou slitovat a máme na problém zaděláno.
U výcviku je dobré využívat přirozených instinktů. Například u přivolání. Štěněti nahrazujeme jeho matku, proto má tendenci si nás hlídat a následovat nás. Zavoláme na něho jménem, abychom upoutali pozornost a dáme povel „ke mně“ (můžeme si i dřepnout na bobek). Jakmile k nám štěňátko přiběhne, okamžitě ho vesele chválíme, popřípadě dáme pamlsek. K rozvoji přirozené vlohy pro aport zase využíváme hravost malého štěněte. Hodíme míček nebo hračku, pro kterou se štěňátko rozeběhne a jakmile předmět uchopí, přivoláme ho k sobě. Snažíme se mu s povelem „pusť“ nebo „dej“, hračku odejmout hned jak přiběhne a samozřejmě hodně chválíme, pokud se to povede. Poté ji ihned zase odhazujeme. Když hračku nepřinese, přestaneme si ho všímat. Štěně většinou brzy pochopí, že je to zábava a pokud míček donese, budeme pokračovat. Samozřejmě později musíme tento cvik ještě dovést k dokonalosti, ale základ aportu je již položen.
Chtěla bych také zdůraznit důležitost povelové techniky a intonace hlasu. Každý povel musí být dáván s důrazem, stručně a přesně. Pokud cvik provede správně, nešetříme chválou! Pes není schopen rozlišovat význam našich slov, proto je nesmysl na něho při provádění cviků celou dobu mluvit. Pouze se naučí na určitý povel provést určitý úkon. Podle intonace hlasu pak rozliší, jestli máme radost, nebo se zlobíme. K nácviku stačí třeba 5 min. 3x denně (dokud si udržíme pozornost štěňátka). Cvičení musíme vždy ukončit tak, aby pes provedl daný cvik podle našich představ. Nikdy cvičení neukončíme tím, že by pejsek neuposlechl!
Existuje spousta knih zabývajících se výcvikem a výchovou psů, z kterých se můžeme lecčemu přiučit, ale rozhodně nelze všechny psy cvičit podle stejného metru. Každý pes je individualita, má svou osobitou povahu a podle toho k němu musíme přistupovat. Jsou psi, kteří by se za dobré slovo pro nás „rozkrájeli“, k jiným musíme naopak přistupovat přísněji. Pokud si přece jen na výcvik sami netroufneme nebo si nevíme rady, máme možnost vyjednat si výcvikové hodiny. V současnosti již u nás existují tzv. cvičáky pro retrievery (výcvik pro služební plemena není vhodný). Každoročně se také pořádá několik výcvikových táborů, určených pouze retrieverům, na různých místech republiky. Obojí vřele doporučuji. Začátečníci zde načerpají spoustu cenných rad a informací co se týče výcviku, výstav, popř. úpravy srsti… Probíhají zde i přednášky veterinářů. Týdenní výcvik bývá většinou zakončen ověřením vlohových vlastností retrieverů, což je nezbytná podmínka pro uchovnění. Jak pro pejsky, tak pro jejich nové majitele je to obrovská zkušenost a důležitý zdroj informací.
Těmito řádky jsem chtěla nastínit pouze pár nejdůležitějších zásad výchovy a výcviku, rozhodně však nejsou ani nemohou být vyčerpávající.Každý zkušený chovatel nebo cvičitel Vám jistě rád pomůže, ať již pouhou radou nebo i s konkrétním výcvikem.Přeji Vám,aby po Vašem boku vyrostl skvělý parťák a pohodář, čímž jsou ostatně retrieveři proslulí a je to také důvod jejich velké obliby.
.
Ilustrační fota: shora Tracey - 3 měsíce, Tracey - 8 měsíců a výcvikový tábor Albeř
